Nálepky, škatulky a aktivistické ego

Já jsem aktivista/ka, já jsem anarchista/ka, jsem vegan/ka. Je to jako nějaký fetiš na škatulky, na kterých si mastíme ego. Jako by naší osobnosti něco chybělo a takhle by jsme si to chtěli doplnovat.
Všechny ty škatulky a nálepky mi příjdou omezující. Chci si sama určit cestu a pravidla. Nejvýstižnější mi v tomhle příjde straigh edge. Neužívám drogy, nepiju už ani nekouřím (doufám, že déle než zase pár dní :)), ale i kdybych žila bez drog x let, placku sXe odmítnu. Z prostého důvodu, nesnáším pravidla, určím si je, jak uznám za vhodné. Považuji se za abstinentku i přesto, že si výjmečně nějakého toho alkoholu ucucnu. Nechci kouřit, ale není nad to, občas si sednout do čajovny, dát si kvalitní čaj a vodní dýmku. Považuju se za veganku, i přesto, že neodmítnu buchtu od babičky. Každému dle jeho svědomí a vědomí. Chci se rozhodovat vlastní hlavou a ne plackou na batohu. Ve spoustě případů mi příjdou sXe jako banda zamindrákovaných idiotů, kteří na všechny, co občas podlehnou, čumí z vrchu. Sem ráda za každého strejdu Edže, který do mě nerýpe, když si zapálím nebo uvařim kafe.
Ale co mě opravdu vytáčí, dohání k agresivitě a nasranosti je aktivistické ego. Neznám horší vlastnost, než když si někdo honí ego, na tom, že je aktivista. Tyhle věci přece dělám kvuli sobě, kvůli změně, které chceme docílit a ne proto, aby si o mě mohli říct: ,,Hele to je ta aktivistka.´´.
Nechci se představovat jako anarchistka či feministka. Já jsem Klára, tvoří mě spousta vlastností, jsem flegmatička s občasnými výbuchy pesimismu či optimistu, mám ráda kočky, letní bouřky, noční města atd. , ale odmítám se představovat jako Klára - anarchistka.
Je mi proti srsti spolupracovat s lidma, kteří se cítí jako něco víc, jen protože jsou ,,uvědomělí bojovníci´´. Je to stejné jako nadřazenost šéfa nad servírkou. Největší perličkou jsou pak aktivisti, u kterých aktivismus spočívá v přemýšlení jací, že to jsou velcí aktivisti. A skutek utek. Takový lidi jsou mi krajně nesympatičtí, i když člověk dělá xkrát víc než já a nahodí svou povýšenost, je u mě na stejném místě jako opilci u baru.
Tváříme se rovnostářky a nenadřazeně, ale málo kdo to opravdu dělá. Miluju společnost lidí, kde se vás neptají, co děláš a co seš, nedívají se na vás podezíravým okem velkého aktivisty a neřeší jestli nejste náhodou radikálnější a revolučnější než on.
...dělejme věci tak, jak nám vychází ze srdce...